A mám po ptákách...

      Už od štěněcích dob mě zajímali poletavci všeho druhu. Zpočátku to bylo prádlo vlající na šňůře. Později jsem proháněla mouchy, včelky, motýly, také kosy a jiné drobné ptactvo. Přes plot ještě občas provádím nájezdy na sousedovic syčícího kačera. Ale až nedávno se mi skoro podařilo přijít s kachnou do přímého kontaktu.

     Pokud je velké horko míváme ve zvyku osvěžit se cestou z cvičáku v místním potoku. Orna  preferuje zalehnutí do vody,  já se po břicho brouzdám vodním tokem, piju vodu a chladím  si pysky.

     Tentokráte jsme sotva smočily tlapy, když najednou z pod břehu vyrazila divoká kachna. Je zcela evidentní, že já vyrazila po ní a za mnou bosina. Kdeže bych vnímala povely, které  za mnou křičela... Kachna letěla ztěžka kousek nad vodou a já se hnala korytem za ní. Už už se zdálo, že ji dostihnu, když najednou frnk, kačena se lehce vznesla do vzduchu a udělala na mě dlouhý nos.

      Nezbylo mi, než se zkroušeně vrátit k bosině, která mi vykrákala kožich, pěkně mě vyplísnila a za trest zakázala  osvěžovnu až do odvolání. Vyšlo totiž najevo, že  pod břehem zůstala ještě tři kachní mláďata a jejich kachní máma je chránila  tak, že mě od nich odlákala.

      A Orna, ten šplhoun, udělala poslušného pejska a ke štvanici  se nepřidala, i když měla sto chutí. Má už holt to vychování.