A je to tady, mám za sebou další průšvih! Utekla jsem ze zahrady a jako už několikrát se tak přihodilo, když mě venčil páník.
Poprvé jsem mu zdrhla kolem potoka na vedlejší pozemek, když jsem na naší zahradě narazila na stopu nějakého psího vetřelce. Sledovala jsem ji tak zaujatě, že jsem si ani nevšimla, že jsem se ocitla za plotem mimo dohled a doslech páníka. Musel vyrazil za mnou a uřvat mě, abych se ze své stopařské výpravy vrátila.
Jindy jsem mu při venčení na zahradě v náhlém hnutí mysli prosvištěla přes potok na Malou stranu. Zahlédla jsem tam procházející rivalku Pegy a bleskově jsem na ni zaútočila. Pocuchala jsem jí kůži na krku a Pegy mi na oplátku zhmoždila ucho. Její páník mi následně vyprášil kožich vodítkem, které měl po ruce a přiběhnuvší bosina mě sjela slovně i ručně a šoupla mě do kotce. Páník se tehdy zapřísahal, že mě už NIKDY nebude venčit, když mám takové úlety a dělám ostudu…
Jenže nikdy neříkej nikdy. Když jsem si za čas získala jeho důvěru, pustil mě znovu z dohledu. Zatímco mi čistil kotec, já jsem si v běhu odskočila přes potok na seznamku s malým jorkšírkem. Jeho panička ho zoufale svírala v náručí v očekávání toho nejhoršího, ale já jsem si k němu jen čuchla a odběhla jsem na mostek, který vede kolem „našeho“. To už dofuněl páník a chtěl mě umravnit k návratu na naši zahradu. Ani nápad! Klusala jsem si cestičkou k silnici, kudy se obvykle vracíme z cvičáku domů. Vylekaný páník vyslechl majitelku jorka, aby zjistil, že jsem jim nenapáchala žádné škody na těle ani na duchu. Já jsem chvilku postála u zavřené branky a pak jsem čas, než páník doběhl ze zahrady,využila k tomu, že jsem si zaběhla přes křižovatku za dvěma uřvanými ovčandami.Tam došlo na štěkavou výměnu názorů přes plot a když ty dvě nemohly na mě, servaly se aspoň navzájem. Já jsem pak spokojeně obrátila své kroky k domovu.
Naštěstí pro mě zrovna nejelo žádné auto, které by mě mohlo ohrozit, ale co čert nechtěl (nebo chtěl?) od Butovic se svižnou jízdou blížil cyklista a neprozřetelně zatočil k našemu baráku. Já ještě stále v euforii, jsem se za ním rozběhla a skokem plavmo jsem mu uštědřila předními tlapami silnou „babu“ přímo na ruksak… Máš ji! A nic netušící kolista se zhroutil přes řidítka tváří přímo na ksicht. Jeho pád a kletby, které drtil mezi zuby, když se sbíral ze silnice, mě poněkud vyvedly z míry. Že bych to fakt přehnala? Přeběhla jsem silnici a stojíce před brankou k mému domovu, předstírala jsem „muzikanta“. To už dokvačil i páník a hned se jal řešit můj trestuhodný přečin. Nejprve smlouval s uváleným cyklistou, který se chystal zavolat policii. Kromě šoku neutrpěl vcelku žádné újmy a tak celý incident vzal sportovně. Pak se páník pustil do mě, a jak byl v ráži, tak doma seřval i nic netušící bosinu.
Co myslíte, že následovalo? Dostala jsem zaracha jako řemen. Žádné běhání na zahradě, žádné nekontrolované uvolnění, žádné strašení kolemjdoucích. Od teď venčení pouze na vodítku do blízkého i vzdálenějšího okolí bydliště. Zpočátku se mnou korzovala bosina, ale pak se uvolil páník, když bosina měla ruku v ortéze. Stejně je toho názoru, že možná i ta její namožená ruka je moje zásluha :-(
Když to tak všechno vezmu kolem a kolem, vlastně jsem tím průšvihem vydělala. Dostávám se do míst, kde by mě páníci normálně ani nevzali a vynutila jsem si tak jejich pravidelnou každodenní pozornost. A ani mi není proti mysli, že jsou procházky spojeny s cepováním poslušnosti.
