Ondatry, potkani, hryzci a myši jsou čeládka, se kterou jsem se už v mém revíru potkala častokrát. Zatímco ondatry si hledí svých nor na březích potoka a hryzci se věnují spíše rostlinstvu na zahradě, ti ostatní se s drzým čelem tlačí do blízkosti obydlí. A tady zasahuju já.
Bylo mi možná tak půl roku, když mi do kotce nakouknul mladý nezkušený potkan v bláhové naději, že u mne v kotci najde něco na zub. Hlupáček! Za svůj omyl zaplatil cenu nejvyšší a mně se dostalo od páníků uznání a motivační odměny. Jenže hlodavci jsou mazaní a je někdy těžko dostat se jim na kobylku. A tak mám občas v kotci nahrabánu hlínu zvenčí a pohryzané tyčky v plotě kotce, ale za to už mě nikdo nechválí…
Onehdy v létě při venčení jsem narazila na něco podezřelého v záhonu. Můj nos mě neomylně zavedl k juce, keři s dlouhými pichlavými listy. Mezi nimi sedělo stvořeníčko s tmavohnědým kožíškem. Sem tam se zavrtělo a poulilo na mě černá očka. Několikrát jsem kolem šedozeleného keře zakroužila a chystala se k útoku. Útlocitná bosina pojala podezření, že chystám krveprolití, začala mě od juky odhánět, ale tím naopak ještě více podnítila můj zájem. Když už mě skoro držela za kůži na krku, že mě z místa odvleče, vyběhlo zcela nenadále to zoufalé zvířátko z úkrytu přímo k nám! V tu chvíli bosina úplně obrátila a začala křičet povely: Teso, chyť ho, drž ho, zabij ho, zabij ho! Prý proto, aby jeho již zjevně neodvratná smrt byla rychlá a co nejméně bolestivá. Na malou chvíli jsem byla ochromena tak náhlým obratem v chování bosiny. Tak mám nebo nemám? A na potkánka zmateně pobíhajícího po trávníku jsem jen chabě zaútočila. Jemu to stačilo k tomu, aby se zorientoval a spasil se skokem do hustého trsu vřesu na skalce. Byl to chytrý tah, protože v tu chvíli bosina znova otočila a hnala mě ze skalky, aby uchránila mládě i vřes od totální likvidace. Mládě přežilo a ze skalky zmizelo. To jsem si následně několik dnů chodila ověřovat.
No ale nedávno, tak počátkem podzimu, jsem v kotci chytila a smrtelně zranila dalšího hlodavce. Ten se v posledním tažení schoval pod podlážku mého kotce a několik dnů nato začal zavánět. Jak jeho rozklad pokračoval, tak sílil i smrad v mém kotci. Bosina zevrubně prohledala kotec i boudu. Čekala, že nejspíš najde nějakou starou dobře zamřelou kost. Nenašla a až pak se dovtípila, odkud smradlavý vítr věje. Jenom trošku doufá, že jsem nezamordovala toho potkaního kamikaze z léta…
