Jsem otesánek

Od malička jsem dravá a žravá. Ale protože jsem hyperaktivní,  všechno hned zase vyběhám.

Není granulí, masíčka či čehokoli jiného, co je k snědku, čím bych pohrdla. Nejsem vybíravá a tak zkonzumuju vše, na co v misce nebo na zahradě narazím. Jistě, že raději zhltnu nějakou flákotu, jsem přeci od přírody masožravec. Ale neohrnu nos ani  nad ovocem (jako jsou třešně, jahody, maliny, jablka) či nějakou tou zeleninkou.

Mezi moje „specialitky“ patří červená řepa. Tu ukradnu už bez listí bosině z hromádky a pak s tím krvavým čímsi v tlamě  pořádám přehlídkové defilé po zahradě i dvorku a nakonec to beze zbytku spořádám.

Velkou legraci jsem si taky užila s dřevnatým kedlubnem, který jsem vykutala v kompostu. Vyhazovala jsem ho do vzduchu a chytala, válela se s ním v trávě a lovila ho jako kočka kořist, abych ho následně ztrestala sežráním.

Zatímco takovéto moje choutky pozoruje bosina s úsměvem, někdy ji umím pěkně dožrat. To třebas najdu na břehu potoka pozornost nějaké “dobré duše“, která  mi chce asi přilepšit a tak tam pohodí v igelitovém pytlíku pěkně zamřelé odřezky masa. To neodolám, uháním s pytlíkem v tlamě, šťastně si užívám nálezu, a když ho mám odevzdat k prověrce, chvatně sežeru obsah i s igelitem. Bosina mi vynadá, vyhrožuje mi nebezpečím smrti z otravy, ale ježto s tím dosud nemám žádnou zkušenost, tak vím jistojistě, že to provedu zase. Pak mi prý buď bůh milostiv...