Živelná pohroma o čtyřech tlapkách

     Zdá se vám, že se už dlouho nic neděje? Omyl! Zrovna nedávno se mi podařil „husarský“ kousek....nepěkně jsem zhmoždila své bosině ruku. A jako vždycky zcela nechtíc a jenom tak mimoděk.

     Zrovna krátce před tím bosina zmínila, že je to s podivem, že jsem si já, Tesa, díky své zbrklosti a divokosti ještě nezlámala všechny hnáty a nesrazila vaz. Protože jsem výbušná a temperamentní, musím uvolněný adrenalin vždycky vyběhat, vyskákat či vyštěkat.

     Moji drazí si zvykli, že se na ně vrhám v běhu, na zadních je beru do tlap v nejnevhodnější chvíli a svou vahou je často dostávám do nepříjemných poloh a trapných situací... Celkem úspěšně se už naučili těmto mým projevům přízně čelit a bosina si osvojila chvat, kterým zpacifikuje i moje úlety na vodítku –  pevně mě chytne za obojek a vleče z místa incidentu.

     Leč i přesto se stalo, že mě toho rána nezvládla... V nadšení, že se jde na cvičák, jsem se vyřítila ze dvora do branky na celou délku vodítka a natáhla se za roh, kde stála Orka. Tím prudkým výpadem jsem bosině shrnula a silně zhmoždila o železo na sloupku kůži na předloktí levé ruky. Bosina mě v tu ránu zarazila, ale já chvíli vůbec nechápala, proč si tu svou přední masíruje, kleje a kňučí.  Na cvičák jsme došly a já si to tam užila jako vždycky, ale bosině ještě pořád od té doby „kvete“ ruka všemi barvami.