Moji drazí

 Bosina a páník jsou mi jednoznačně nejbližší. Trávím s nimi nejvíce času a oni se mnou chtě nechtě sdílejí mé četné vylomeniny...

    Dále jsou to pak jejich tři mladé ženské a dva maloši jedné z nich. Ty nevídám tak často, ale mám je taky ráda, sama nevím proč. To samé ale už neplatí o jejich mužských. Tady jsem obezřetná a tak si je testuju tak, že je čas od času podrobím zevrubné tělesné prohlídce.   
 

Moji kámoši   

      Z čtyřnožců mám určitě nejradši Ornu. Ta si mě vzala do parády hned po mém vstupu do rodiny a dlouho byla mým vzorem. Také se výchovně na mě dost podepsala. Přenesla na mě totiž svou nevraživost vůči sousedovic feně a k některým fenám na cvičišti. Dále mě naučila vyrážet na zteč ke plotu, když procházejí podezřelí lidé, ať už samotní nebo se psy, čímž upevnila můj beztak už silný pud ochranářský. Jinak musím přiznat, že Ornu už moc za autoritu neuznávám a často si na ni dovolím, protože jsem zjistila, že jsem silnější. Několikrát došlo mezi námi i na zubiska a tělo na tělo, ale naštěstí se tak stalo vždy s náhubkama. Teď jsme venčeny jednotlivě a bok po boku spolu chodíme jenom na cvičák. 

     Do mého revíru občas s rodinnými příslušnicemi zavítají i jejich  psiska. Nejsou  ze mě nijak odvázaní, protože jsem pubertální  nezvedený spratek a dávám jim to pocítit.

  

      Westík Fido se mě dost straní a preventivně na mě vrčí. Asi mu  nepříjde důstojné, když ho v jeho věku valchuju pod sebe jako plyšovou hračku. I když nevypadá tak trochu? 

    Barzoji a malá pinčice se mnou doma nepříjdou do kontaktu, ty při jejich návštěvě jenom okukuju z kotce. Ale loni na cvičáku jsem se s nimi pěkně vyřádila.

     Nováčkem v naší rodinné smečce je  od konce loňského roku bedlík Brax. Má chování suchého Angličana a moje nevybíravé způsoby většinou strpí bez protestů a s blahosklonností k hlupcům mého ražení.

     K dalším kámošům  patří většina psů z cvičiště. Jsou to skoro všichni mlaďoši a bouřliváci jako já. Pořádáme spolu honičky, okousávačky a další kratochvíle v době, kdy nás naši páníci nechají po výcviku vybít zbylou energii.

Koho nemusím

      Pravdou je, že na cvičišti je také pár fen, se kterýma  jsem se názorově rozešla a nejraději bych jim při každé příležitosti skočila do úsměvu.  Díky prozřetelnosti bosiny se s nimi skoro nedostanu do kontaktu a když, tak jedině na vodítku.      

     Sousedovic ovčačku jsem už zmínila, ale jsou tu ještě další  dvě ovčandy v sousedství na křižovatce, se kterými jsem doslova na zuby. Jedna z nich jednou přeskočila plot a zbaběle nás napadla zezadu, když jsme šly cestou z cvičáku. A na nepřátelství bylo zaděláno. Pokaždé, co jdeme kolem, se na mě  ty dvě feny sápou přes plot a  vyřvávají.  Což o to, já bych si to s nimi v tu ránu rozdala, ale bosina mě pevně třímá za obojek a vleče mě z dohledu i doslechu. Okolí z toho má určitě povyražení a tak se většinou snažíme chodit jinudy. 

         Jako posledního na mé černé listině bych pro tuto chvíli uvedla ještě čtvernožce  kočičího původu, domácího pána Sašu. Jednou se mi ho podařilo prohnat přes dvorek až za plot, kde mi zmizel v silničním propustku. Od té doby hlásím jeho pohyb po dvorku specifickým kvikotem, takže bosina už pozná, že se záletník kocour právě vrací z milostných avantýr a jde ho nakrmit a ošetřit mu utržené rány. Neručím za sebe, až se mu jednou dostanu na kobylku...